Lidé musí pracovat (samozřejmě jsou-li toho schopni), aby si vydělali na uspokojování svých potřeb, na hrazení výdajů, které s jejich životem souvisejí. Zvykli jsme si na to, nemáme to za nic nelogického a vlastně nám to připadá docela normální. Potřebujeme si přece pořizovat i to, co nám mohou nabídnout ti druzí a co bychom si sami pořídit a vytvořit nedokázali, a je logické, že když oni mají pracovat pro uspokojení našich potřeb, musíme i my dělat něco, čím jim to oplatíme.

Ale daleko méně je nám příjemná skutečnost, že svou prací neživíme jenom sami sebe. Kdykoliv si přijdeme k nějakým penězům nebo je následně utrácíme, musíme se o tyto podělit se státem. Dostaneme výplatu, a stát si z ní hned ukrajuje jím samotným stanovený díl, zaplatíme za něco a rázem neplatíme jenom tomu, kdo nám prokazuje určitou službu, ale i státu, který nám vlastně v této souvislosti na první dojem neposkytuje nic.

A jak se proti tomuto můžeme bránit? Vlastně nijak. Můžeme se sice pokusit ošidit stát na některých daních, u nichž je to možné, ale tím jedině riskujeme, že přijde-li se na to, odskáčeme si to. Protože stát se zkrátka ošidit nenechá, zatímco sám své obyvatelstvo nejednou šidí rád.

Musíme prostě akceptovat, že se nejrůznějšími způsoby musíme se státem dělit o to, co máme. Daně hypoteka-bez-registru.net platit musíme, a to třeba proto, aby se jimi financovalo fungování státu, aby bylo na platy státních zaměstnanců a provoz nejrůznějších státních institucí. Musíme odevzdávat daně, aby bylo na financování sociálního systému, ekologii, zdravotní péči, dotace, subvence, důchody a kdo ví, na co všechno ještě.

Což bychom my lidé, když se nad tím zamyslíme, snad ještě akceptovali. Protože je to důležité a může to někdy posloužit i nám.

Jenže všichni dobře víme, jak neefektivně instituce zvaná stát často funguje, kolik toho dokážou politici rozházet či zpronevěřit. A nikdo se tak nemůže divit, že byť mají daně své opodstatnění, často na ně jenom nadáváme.